Praha

Pražský hrad

Pražský hrad byl založen kolem roku 880 knížetem Bořivojem z rodu Přemyslovců. Je tvořen rozsáhlým a souvislým souborem paláců, církevních a měšťanských budov. Je to také směska historických uměleckých slohů. Naleznete zde jak románské stavby z 10. století, tak i pozdně gotické církevní budovy. Hrad se nachází v pražské čtvrti Hradčany a je tradičním sídlem českých panovníků, od roku 1918 prezidenta republiky. Podle Guinessovy knihy rekordů je se svými rozměry 570 m délky a 130 m šířky největším hradem na světě. Často je považován za symbol města i České republiky. Jeho součástí je Katedrála svatého Víta, kde jsou například uloženy české korunovační klenoty nebo pochováni mnozí čeští vládcové.

Václavské náměstí

Václavské náměstí je nejvýznamnějším pražským náměstím a je považováno za její centrum. Ve skutečnosti to není náměstí v pravém slova smyslu, ale 682 m dlouhý a 60 m široký bulvár, který vede od Národního muzea k Můstku. Původně se Václavské náměstí nazývalo Koňský trh, nynější název byl zaveden roku 1848 na návrh prezentovaný veřejnosti v tomto bouřlivém roce Karlem Havlíčkem Borovským. Myslbekova jezdecká socha sv. Václava byla umístěna před budovu Národního muzea v roce 1913. Dnes je Václavské náměstí srdcem hlavního města. Nacházejí se zde hotely, kanceláře zahraničních i domácích společností, drahé obchody, směnárny, obchody se suvenýry a rychlé občerstvení. Ve střední části ho protíná tramvajová trať. Dopravní spojení je zajištěno i metrem.

Staroměstské náměstí

Staroměstské náměstí je centrem Starého Města a historického jádra velkoměsta vůbec. Rozkládá se na ploše více než 9000 m². Na jeho jihovýchodní straně se nachází Staroměstská radnice s Orlojem. Ten vytvořil na počátku 15. století hodinář Mikuláš z Kadaně podle návrhu Jana Šindela; pověst přisuzující jeho autorství mistru Hanušovi je historickým omylem. Samotná radnice je vystavěna v gotickém slohu s kruhovými okny a lomenými oblouky.
taroměstské náměstí je nejstarší náměstí v historické části Prahy a již v desátém století zde bylo významné tržiště. Obklopuje ho řada historických domů a stojí zde Staroměstská radnice s jedním z nejznámějších orlojů na světe, který byl zkonstruován roku 1410.
Středem dnešního Staroměstského náměstí je socha Jana Husa. Nedaleko ní najdete stanoviště koňských spřežení. Za poplatek se tak můžete svézt v kočáru po Starém městě a připomenout dávné doby, kdy se po Praze jezdilo na koních. Rozhodně si nenechte ujít možnost vyvést se výtahem do vyhlídkové věže Staroměstské radnice, ze které uvidíte celé náměstí z ptačí perspektivy.

Vyšehrad

Vyšehrad je historické opevnění na skále nad pravým břehem řeky Vltavy v Praze a taktéž stejnojmenná čtvrť na jihu správního obvodu a městské části Prahy 2, zaujímající jeho bezprostřední okolí. Váže se k němu řada pověstí z počátků českých dějin. Vyšehrad vznikl jako knížecí hradiště ve druhé polovině 10. století. Koncem 11. století tady jako jediný český panovník sídlil první český král Vratislav II. Při kostele sv. Petra a Pavla byla zřízena vyšehradská kapitula. Později se stal především pevností, střežící od jihu Prahu, rozsáhle barokně přebudovanou ve 2. polovině století 17. Od 15. do 19. století byl Vyšehrad s podhradím též samosprávným městem, do roku 1848 podřízeným vyšehradské kapitule a připojeným ku Praze roku 1883. V téže době došlo k přetvoření hřbitova při kostele sv. Petra a Pavla na pohřebiště zasloužilých českých osobností se Slavínem. Od roku 1962 je sadově upravený vyšehradský areál národní kulturní památkou. K roku 2001 zaujímalo katastrální území Vyšehradu rozlohu 36,26 ha a čítalo ve 114 domech 1 913 obyvatel.
Vyšehrad patří mezi nejvýznamnější místa české historie, mezi kolébky českých politických i kulturních dějin. Toto místo, tyčící se na tokem Vltavy bylo podle vědeckých poznatků osídleno již v pravěku i když dochované zprávy jsou z doby pozdější. Původně se tomuto hradišti říkalo Chrasten a již v první polovině 11. století zde stál Vyšehrad. Na hlavní místo země ho povznesl kníže Vratislav, který se sem z důvodu sporů se svým bratrem Jeronýmem, pražským biskupem, přestěhoval z Pražského hradu. Vyšehrad se tak stal sídlem knížete a později krále. Byl zde vybudován románský hrad s knížecím palácem, bazilika sv. Petra a Pavla s kapitulou, která byla od roku 1070 podřízena přímo papeži, rotunda sv. Martina a bazilika sv. Vavřince. Vyšehrad byl dál sídlem Bořivoje II., Vladislava I. a Soběslava I. Další panovníci se přesídlili na Pražský hrad a Vyšehrad pozbyl svého významu až do vlády Karla IV. Za jeho vlády zde byl vybudován gotický hrad, obnoven královský palác a přestavěn kapitulní chrám. V letech 1348 – 1350 pak bylo vybudováno hradební opevnění, které Vyšehrad začlenilo do Nového Města. Tyto hradby byly poničeny v době husitských válek. Velkých změn Vyšehrad doznal v 17. století, kdy byl přebudován v mohutnou vojenskou pevnost. V podstatě se zachovala pouze vyšehradská kapitula s kostelem sv. Petra a Pavla. Ke zrušení pevnosti došlo v roce 1866. V dalším letech zde vznikly parky a byl zde rozšířen hřbitov.
Dnes je tento významný symbol dějin českého národa vyhledávaným turistickým místem, který návštěvníkům nabízí mnoho historicky cenných památek, jedinečný výhled na Prahu a Vltavu a také poetické procházky.

Národní muzeum

Václavskému náměstí dominuje budova Národního muzea. Postavena v letech 1885-90 podle plánů arch. Josefa Schulze a je typickou ukázkou české novorenesance, inspirované vzory francouzského klasicismu. Bylo postaveno pro neustále se rozšiřující sbírky společnosti Musea království Českého. Stavba budovy bez vybavení přišla na 2.000.000 zlatých. Působí opravdu monumentálně a není ani divu vždyť délka v průčelí je 104 m, šířka budovy 74 m a výška od vodní hladiny fontány až po vrchol kopule je 69 m. V době dokončení bylo k dispozici 39 výstavních sálů a počet místností byl 235. Kromě své monumentálnosti je budova pozoruhodná také našimi i cizími přírodními kameny, které byly použity k její stavbě i ke její výzdobě.
Budova Národního muzea byla postavena v letech 1885 – 1890 podle projektu J. Schulze a místě bývalé Koňské brány. Byla zbořena v roce 1875. Národní muzeum jako instituce však vznikla již v roce 1818. Původně jako patriotistický projekt části šlechty. Postupem času se ale stalo součástí národního obrození.

Národní divadlo

Národní divadlo v Praze je nejznámější divadlo v České republice. Novorenesanční budova divadla od Josefa Zítka je jednou z nejvýznamnějších staveb v zemi jak z hlediska obecně národněkulturního, historického, tak i z hlediska čistě architektonického. Stavba Národního divadla trvala úměrně dlouho k monumentálnosti budovy i k obtížím, jež způsobovaly zvýšené náklady na ni v průběhu stavby. Projekt Zítkův prováděl stavitel František Havel, od roku 1874. Sochaři Uzel a Wildt. Budování bylo z domácích materiálů a domácími silami. Postup stavby měla hlavní etapy: 16. května 1868 byl položen za velikých slavností základní kámen, 1869 byla zřízena stavební kancelář (budovnice) u Žofína, 1870 byla stavba v úrovni Ferdinandovy třídy. Základní kámen
Původně měl být dovezen základní kámen jen a pouze z hory Řípu, byly však dodány kameny i z následujících míst: Blaník, Radhošť, Vyšehrad (skála), Hostýn, Žižkov, Svatobor u Sušice, Branka na Dobeníně u Náchoda, Boubín, Zlatý kůň u Tmaně (Červený lom), Trocnov, Prácheň u Horažďovic, Čerchov, Buchlov, Lipník, Helštejn, Doudleby, zřícenina Podlažického kláštera u Chrasti, Záhlinice. Z Podivína navíc došla cihla uhnětená z hlíny a vody ze studánky, u které křtil sv. Cyril.
První kámen došel z Radhoště 5. května 1868[3], z Řípu a Žižkova 11. května, z Blaníku 13. května. Dne 16. května se konala veřejná slavnost pokládání základního kamene (spíše kamenů) za veliké účasti lidu – odhaduje se přítomnost asi 100 až 150 tisíc lidí. Večerní slavnostní premiéry Libuše se zúčastnili pouze vybraní hosté. Střešní konstrukce byla pokryta břidlicí.
ivadlo je 26 m vysoké. Velice dobrá akustika a slyšitelnost i v nejsvrchnějších patrech. Nad hledištěm visí dvě tuny těžký lustr o šířce 3 metry a délce 5,5 metrů, který má 260 lampiček. Opravuje se v půdním prostoru, kam se dle potřeby vysune. Mezi jevištěm a hledištěm jsou 3 opony. Železná opona pro případ požáru, druhá opona namalována Vojtěchem Hynaisem oslavuje obětavost českého národa při budování Národního divadla a třetí opona je červená, sametová a roztahuje se ručně. Nad oponami lze spatřit nápis „Národ sobě“, který vystihuje spolu s Hynaisovou oponou občany, kteří darovali peníze na výstavbu budovy. Nad oponou se také nachází plastická Štyrchova figurální sbírka. V divadle se nachází i varhany. Ve foyeru na prvním balkóně se nacházejí malby Mikoláše Alše a Františka Ženíška. Ve foyeru i v jiných prostorách divadla jsou též bysty osobností, které se mimořádně zasloužily o divadlo. Jsou zde i 3 nástropní malby. Jedna zobrazuje zlatý věk, druhá úpadek a třetí znovuvzkříšení. Dnešní podobu Národního divadla tvoří tři umělecké soubory - opera, balet a činohra - které střídavě vystupují v historické budově Národního divadla, ve Stavovském divadle a v Divadle Kolowrat. Všechny tři umělecké soubory vybírají svůj repertoár nejen z bohatého klasického odkazu, ale vedle domácích autorů se zaměřují i na moderní světovou tvorbu.
Národní divadlo vzniklo na základě veřejné sbírky v letech 1868-1881. Základní kámen byl položen 16.5.1868 a divadlo poprvé otevřeno 11.6.1881 při příležitosti návštěvy korunního prince Rudolfa v Praze. O dva měsíce později byla budova zničena požárem a divadlo bylo obnoveno až koncem roku 1883. Prvním představením byla opera Libuše od Bedřicha Smetany.

Petřín

Petřín (německy Laurenziberg, latinsky Petrin) je 327 m vysoký kopec v centru Prahy. Na jeho vrcholu stojí Petřínská rozhledna a mnoho jiných objektů. Na Petříně najdeme skály zejména z pískovce.
Vrch Petřín, vysoký 327 m, tvoří jednu z nejznámějších dominant Prahy.
Petřínský kopec patří od nepanšti k reliéfu Prahy. Tak, jako rostlo město pod ním, měnila se i tato "pražská hora", jak se mu také jinak říká. Doby, kdy na jeho jižním svahu zrálo víno a od zadní strany obrácené k Břevnovu vyjížděly vozy plné opuky, z níž byla postavena většina pražských románských i gotických domů, jsou už dávno pryč. Již v letech 1360-1362 protnula petřínské stráně od Strahovského kláštera až k ohybu nad Újezdem gotická kamenná zeď zvaná Hladová. Podle pověsti ji dal postavit císař Karel IV., aby tak zajistil živobytí pro nezaměstnanou chudinu. Od 17. stol. začali velcí feudálové scelovat menší vinice ve veliké zahrady a sady. Pod hradbou, na samém vrcholu kopce, vyrostla v průběhu minulých století řada staveb, které obdivujeme dodnes. Jsou to například: kostel sv. Vavřince, kaple Božího hrobu, zrcadlové bludiště, přesněji ovšem pavilon Klubu českých turistů z r. 1891, petřínská rozhledna a hvězdárna a další.
opcovitá poloha Prahy přímo lákala k výstavbě lanovek. První projekty - někdy ovšem spíše fantastické - se zrodily už v 70. letech minulého století. Žádný však nebyl realizován, přestože třeba úvaha o lanovce na Petřín měla jistě své reálné opodstatnění. Zlom nastal až začátek 90. let, kdy byly vybudovány koleje lanové dráhy spojující nábřeží v místech dnešního Švermova mostu (tehdy mostu císaře Františka Josefa) s Letnou. 31. května 1891 se po letenském svahu poprvé rozjely lanové vozy, aby po 1 minutě a 45 sekundách překonaly na trati 109 metrů dlouhé výškový rozdíl 34,5 metrů. Pohon zajišťovala voda, napouštěná do zásobníků v horním voze. V roce 1902 se však domy na Letné ocitly takříkajíc "na suchu" a lanovka proto byla přestavěna na elektrický pohon. Ani to ale nezajistilo lanové dráze na Letnou dlouhou budoucnost. O 6 let později, r. 1916 byla zcela zrušena. O pohodlnou dopravu zejména na fotbalové zápasy Sparty a Slávie však Pražané přeci jen nepřišli. V r. 1926 bylo těleso lanovky využito ke stavbě pohyblivého chodníku, který byl v provozu do r. 1937. O tom, jak vypadal a jak se na něm jezdilo, si dnes už můžeme udělat představy jen ze starších českých filmů, jako jsou např. Muži v ofsajdu. V době, kdy začala letenská lanovka jezdit, se už vše připravovalo k zahájení provozu i na svahu petřínském.
ovoz Petřínské lanovky je jako v minulost kyvadlový. Oba vozy jsou společně upevněny na tažném laně, které je vedeno přes hnací kotouč ve strojovně. Hnací soustrojí má celkem tři brzdy. Pro zajištění má ještě každý vůz své vlastní brzdné lano. Bezpečnostní systém vyvinula firma Pohling v roce 1932. Dodnes je velice pokrokový.
Petřínská rozhledna nabízí panoramatický výhled na celou Prahu a za dobrého počasí je možné v dáli spatřit i horu Říp či vrcholky Českého Středohoří. Z vrcholové plošiny je překrásný výhled na Pražský hrad, který je přímo pod vámi. O kousek dál můžete sledovat kroutící se Vltavu mezi pražskými mosty.
Rozhledna byla postavena v roce 1891 na strategickém vrchu Petřín. Za pouhé 4 měsíce zde vyrostla pětkrát menší napodobenina Eiffelovy věže v Paříži, na jejíž vrchol se dostanete po 299 schodech. Cestou na vrcholovou plošinu si můžete odpočinou v prosklené vyhlídkové galerii, která se nachází ve výšce 53 metrů.
Od května do září je rozhledna otevřena až do 22 hodin, takže si z ní můžete prohlédnout i nasvícenou noční Prahu. V blízkosti můžete navštívit také bludiště s různými zrcadly, které humorně zdeformují vaši postavu. Přímo na Petřínské rozhledně jsou umístěny dvě webové kamery Pražské informační služby, díky kterým se kdykoliv můžete podívat na panorama města.

Karlův most

Karlův most přes řeku Vltavu byl postaven na pokyn významného českého krále Karla IV. v letech 1357 až 1402. Jeho vybudováním pověřil Karel IV. stavitele Petra Parléře. Ten pocházel ze Švábského Gmündu, v době zahájení stavby mu bylo 27 let. Díky Karlovu mostu se Praha stala významnou obchodní křižovatkou evropských obchodních cest.
Původně byl gotický most bez výzdoby. V letech 1707 až 1714 byl Karlův most osazen galerii 30 úchvatných barokních soch. Na zábradlí a pilířích mostu stojí sochy a sousoší světců od významných barokních umělců jako byl M. B. Braun, otec a synové Brokoffové a další. Za umělecky nejhodnotnější je považována socha sv. Luitgardy, kterou vytvořil barokní sochař Matyáš Braun. Války a povstání mostu příliš neublížily. Při obléhání švédskými vojsky v 17. století, ale byly poničeny sochy a Staroměstská mostecká věž.
Také v revolučním roce 1848 probíhaly o Karlův most boje, protože až do 19.století to byla jediná spojnice obou břehů řeky Vltavy. Most v průběhu staletí zažil řadu povodní, například v letech 1432, 1655, 1784, 1845, 1872 a 1890. V roce 2002 Prahu postihla stoletá voda. Karlův most ji přestál bez viditelného poškození.

Fakta o Karlově mostu

Karlův most je dlouhý 514 m, široký 9,5 metrů a má 16 gotických oblouků. Most je na obou březích zakončen obrannými mosteckými věžemi. Gotickou Staroměstskou a Malostranskou věží s překrásným výhledem na Staré Město. Obě věže jsou přístupné veřejnosti. Z mostu jsou krásné výhledy na řeku Vltavu s výletními parníky, na Pražský hrad, Národní divadlo, ostrov Kampu a Staré Město. Nezapomenutelné jsou večery, kdy se nad Prahou snáší soumrak. Jeho návštěva Vás jistě uchvátí jako každého, kdo se po mostě projde.
Karlův most je nejstarší stojící most přes řeku Vltavu v Praze a druhý nejstarší dochovaný most v České republice. V Čechách to byla v pořadí čtvrtá kamenná mostní stavba, po mostu Juditině, Píseckém a Roudnickém.
Karlův most nahradil předchozí Juditin most, stržený roku 1342 při jarním tání ledů. Stavba nového mostu začala v roce 1357 pod záštitou krále Karla IV. a byla dokončena v roce 1402. Karlův most byl až do roku 1841, kdy byl dostavěn most císaře Františka I., jediným komunikačním spojením přes Vltavu v Praze (nepočítáme-li přívozy a brody). Praha se stala i díky kamennému mostu významnou zastávkou na evropských obchodních cestách.
Most byl postupně ozdoben třiceti sochami a sousošími. Původně se mu říkalo jen Kamenný nebo Pražský most. Název Karlův most se vžil až kolem roku 1870 na základě dřívějšího podnětu Karla Havlíčka Borovského. Karlův most v Praze, hlavním městě České republiky, patří mezi nejkrásnější historické mosty v Evropě. S Pražským hradem vytváří světoznámou dominantu, kterou ročně navštíví miliony turistů z celého světa.

Malá strana

Malá Strana (původně Menší Město pražské) je historické město, městská čtvrť a katastrální území rozkládající se v centru Prahy na levém břehu Vltavy. Je to jedna z nejstarších a nejpůsobivějších částí Prahy. Malá Strana má rozlohu 1,3728 km2. Z 96 % se nachází na území městské části Praha 1, zbylá 4 % (několik bloků domů ohraničených ulicemi Vítězná, Janáčkovo nábřeží, Petřínská, Rošických s ulicemi Mělnická a Plaská a částí Vltavy u mostu Legií) na území Prahy 5.

Prašná brána

Jedním z pražských architektonických skvostů je bezesporu Prašná brána. Zpravidla u ní končí turisté procházející po oblíbené, takzvané Královské cestě. Pokud jim ještě stačí síly, mohou i vystoupat na její vrchol. Celková výška věže je 57, 7 m. Její předchůdkyně stála v těchto místech již koncem 13. století, tedy ještě před vznikem Nového Města pražského. Ta postupně zchátrala natolik, že 20. března 1475 byl položen základ k nové věži. Pověřený stavitel, staroměstský měšťan Václav se neosvědčil a tak v díle zdárně pokračoval Matěj Rejsek. Politické nepokoje v pražských městech stavbu zdržely natolik, že byla zcela dokončena až dlouho po jeho smrti.
Počátkem 18. století se věž využívala jako skladiště střelného prachu. Od toho se odvinul i její název Prašná, neboť předtím se vcelku logicky nazývala Nová. V roce 1757 věž poškodilo bombardování za pruského obléhání Prahy. A tak radní rozhodli cennou a bohatou architektonickou výzdobu osekat. Věž se dočkala i dalších úprav kupříkladu v roce 1823 byly dány na vrchol věže bicí hodiny se čtyřmi ciferníky.
V roce 1878 město uzavřelo smlouvu s architektem Josefem Mockerem, který odstranil pozdější úpravy, včetně ciferníků věžních hodin. Doplnil zachované ozdobné prvky vytvořené Matějem Rejskem a výzdobu druhého patra rozšířil o další sochařská díla. Vrchol věže dostal vysokou stanovou střechu. Regotizovány byly i interiéry. Prašná brána, jejíž spodní část je průjezdná, tak získala reprezentativní charakter, neboť ten obranný již pominul.

Orloj

Staroměstský orloj nebo také Pražský orloj je jedním z nejznámějších orlojů na světě. Je součástí jižní stěny staroměstské radnice v Praze. Byl zkonstruován v roce 1410.
Orloj má tři hlavní části. Nejzajímavější je astronomická část, ukazující polohy nebeských těles. Pod ní je umístěno kalendářové kolo, které v 19. století vybavil malbami malíř Josef Mánes. Kolem astronomické části jsou pak umístěny pohyblivé figurky pro pobavení diváků. Důležitou součástí je také pohyblivé procesí dvanácti apoštolů, kteří se ukazují každou hodinu nad astronomickou částí.
V průběhu staletí se orloj mnohokrát zastavil a byl mnohokrát opravován. Pravděpodobně v 17. století byly přidány dřevěné sošky a figury apoštolů. Od roku 1735 byl v kritickém stavu a pražský magistrát jej měl dokonce v úmyslu prodat do starého železa. O jeho záchranu se zasloužil český vlastenec a meteorolog, profesor Univerzity Karlovy Antonín Strnad,[1] který chápal jeho historickou hodnotu a usiloval o jeho opravu. Po delším úsilí se mu podařilo přesvědčit magistrátního radu a posléze i celý magistrát, jenž nakonec uvolnil částku potřebnou pro rekonstrukci. Za Strnadova odborného dohledu opravu provedl za 793 zlatých v letech 1787 až 1791 hodinář Šimon Landsperger. V průběhu další velké opravy v letech 1865 až 1866 byla přidána ozvučená soška kohouta. Během Pražského povstání v posledních dnech druhé světové války byl orloj těžce poškozen při požáru staroměstské radnice. Po velkém úsilí byl opravený orloj uveden do chodu v roce 1948.
Naposledy byl orloj rekonstruován na podzim roku 2005, kdy došlo ke zrestaurování soch a spodního kruhu od Josefa Mánesa. Dřevěné sochy byly zakryty sítí proti holubům.